Ležím pod hvězdami. V přírodě se mi spí nejlépe. Čím jsem starší, tím častěji v bytě do všeho vrážím. A na chodníku zase vrážejí chodci do mě. Protože se každou chvíli zastavuju a něco obdivuju. Argentinský básník Fernández Moreno napsal: „Zemřít, to znamená vstoupit do temného pokoje, kde není jediný kus nábytku, do něhož bychom mohli vrazit.“
Ještě nenastal podzim, ale k ránu už jsou vidět zimní souhvězdí. Orion a už i Sírius se vyhoupl před svítáním nad les. Věčný návrat hvězd připomíná kolébku. Někdo se nás snaží tím rytmem ukonejšit, přikrýt nás pod něj jako dítě pod peřinku, jako ranní Malý Polec pod závoj přízemní mlhy.
***
Večer mi Olívie vypravovala do telefonu o jednookém psíkovi. Psi – a zvlášť ti toulaví – neprožívají svůj hendykep jako lidé. Nepotřebují lékaře, psychologa, psychiatra, antikonfliktní tým ani preventisty. Přijdou-li o oko, koukají druhým. Přijdou-li o nohu, běží po třech. Není to snadné, ale berou věci tak, jak jsou.
Vzpomínám na Prachatice. Stál jsem před obchodem a pojídal jakousi cukrovinku. Tu přišla žena s psíkem, takový malý oříšek to byl, vousatý. Zastavil se u tabule, na kterou napsala prodavačka ceny potravin. Vida, máslo za 49,90. To jsme to dopracovali.
Žena prudce trhla vodítkem, až psík přeletěl chodník. Pak do něj ještě kopla, aby ho mohla uvázat k plotu. A zmizela v obchodě. Její tvář připomínala osvětimskou dozorkyni ze známé fotografie.
Psík ani nemukl. Seděl, koukal smutně skrz plaňky plotu na druhý chodník, po kterém kráčeli jiní chodci se svými vlastními starostmi.
Docházím k psíkovi. „To je život, viď?“ říkám mu.
Psík mi věnuje krátký lhostejný pohled. Ani nezavrtí ocáskem.
„Nevěřil bys mi,“ pokračuju. „Měli jsme doma psa. Už je to dlouho. Nedokázali jsme ho naučit čistotě. Čůral i kakal, kde se mu zachtělo. Jednou mi počůral knížky, co se mi válely pod knihovnou na koberci. Temnou noc od Jana z Kříže mi počůral. Měl jsem hrozný vztek. Pak nám jeden hajný nabídl, že si ho vezme. Na psí sádlo.“
Psík jen kouká, netečný, ubitý psím životem.
„Mystické knihy už nečtu. I bibli jsem odložil,“ uvažuju spíš už jen pro sebe. „Je marné zírat do prázdnoty všech oltářů i přeplněných knihoven. To, co je podstatné, leží mi na dosah, na dohled tady a teď, je to ten konkrétní barevný lístek, ten pták, co kolem letí, dítě, které tu pláče v kočárku. Ty, ty mi to řekni, psíku. Jaký je smysl našeho života?“
text : Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifixy
20. Koza v kapli
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Žluna
32. Rehabilitace
33. Bez střechy
34. Jako bílý šátek
35. Nepoučitelní
36. Dobršská brána
{jcomments on}
Ležím pod hvězdami. V přírodě se mi spí nejlépe. Čím jsem starší, tím častěji v bytě do všeho vrážím. A na chodníku zase vrážejí chodci do mě. Protože se každou chvíli zastavuju a něco obdivuju. Argentinský básník Fernández Moreno napsal: „Zemřít, to znamená vstoupit do temného pokoje, kde není jediný kus nábytku, do něhož bychom mohli vrazit.“
Ještě nenastal podzim, ale k ránu už jsou vidět zimní souhvězdí. Orion a už i Sírius se vyhoupl před svítáním nad les. Věčný návrat hvězd připomíná kolébku. Někdo se nás snaží tím rytmem ukonejšit, přikrýt nás pod něj jako dítě pod peřinku, jako ranní Malý Polec pod závoj přízemní mlhy.
***
Večer mi Olívie vypravovala do telefonu o jednookém psíkovi. Psi – a zvlášť ti toulaví – neprožívají svůj hendykep jako lidé. Nepotřebují lékaře, psychologa, psychiatra, antikonfliktní tým ani preventisty. Přijdou-li o oko, koukají druhým. Přijdou-li o nohu, běží po třech. Není to snadné, ale berou věci tak, jak jsou.
Vzpomínám na Prachatice. Stál jsem před obchodem a pojídal jakousi cukrovinku. Tu přišla žena s psíkem, takový malý oříšek to byl, vousatý. Zastavil se u tabule, na kterou napsala prodavačka ceny potravin. Vida, máslo za 49,90. To jsme to dopracovali.
Žena prudce trhla vodítkem, až psík přeletěl chodník. Pak do něj ještě kopla, aby ho mohla uvázat k plotu. A zmizela v obchodě. Její tvář připomínala osvětimskou dozorkyni ze známé fotografie.
Psík ani nemukl. Seděl, koukal smutně skrz plaňky plotu na druhý chodník, po kterém kráčeli jiní chodci se svými vlastními starostmi.
Docházím k psíkovi. „To je život, viď?“ říkám mu.
Psík mi věnuje krátký lhostejný pohled. Ani nezavrtí ocáskem.
„Nevěřil bys mi,“ pokračuju. „Měli jsme doma psa. Už je to dlouho. Nedokázali jsme ho naučit čistotě. Čůral i kakal, kde se mu zachtělo. Jednou mi počůral knížky, co se mi válely pod knihovnou na koberci. Temnou noc od Jana z Kříže mi počůral. Měl jsem hrozný vztek. Pak nám jeden hajný nabídl, že si ho vezme. Na psí sádlo.“
Psík jen kouká, netečný, ubitý psím životem.
„Mystické knihy už nečtu. I bibli jsem odložil,“ uvažuju spíš už jen pro sebe. „Je marné zírat do prázdnoty všech oltářů i přeplněných knihoven. To, co je podstatné, leží mi na dosah, na dohled tady a teď, je to ten konkrétní barevný lístek, ten pták, co kolem letí, dítě, které tu pláče v kočárku. Ty, ty mi to řekni, psíku. Jaký je smysl našeho života?“
