Miniatury: Jako bílý šátek

18 srpna, 2017
15:22

Jako bílý šátek

Kousek od sutin Pézlova domu hnije ve slati starý posed. Pomalu lezu po žebříku, cítím, jak se pod mou vahou každá příčel o kousek sesune, jedna chybí zcela, opírám se o čouhající rezavé hřebíky, které se hned ohýbají, jako by byly z prázdna. Pak se uvelebuju na šikmé sedačce. Sedím, dívám se na blankytnou oblohu, ale už je večer, nečinnost je časem usazenin, krajina vyvstalá z tolika potop světa je plošší, země se propadá, vývraty vystupují z hlubin výš.

Proč nemlčím jako ta křehká žena ze Stifterova románu Z kroniky našeho rodu? Už se smrákalo. Přecházela za soumraku se svým mužem a dřevařem přes hlubokou rokli po splazu sbitém ze stromů. Dřevaři po něm dopravovali klády za pomoci vody z tajícího sněhu. Byl to úzký mostek. Manžel té ženy šel první, dřevař poslední. Z horalské hole vytvořili zábradlí, kterého se držela žena uprostřed. Když už byli skoro na konci, žena neudržela rovnováhu a spadla do propasti. Ležela dole s roztříštěným tělem. Tiše se obětujíc, jak byla zvyklá, zřítila se dolů bez jediného hlásku, aby mě nepřivedla v nebezpečí, vypráví starý muž svou nejstrašnější vzpomínku. Ani drvař neměl tušení, co se s ní děje, až pustila zábradlí, které jsme jí udělali, a v prázdném vzduchu začala sahat rukou, čeho by se chytla. Tu na ni zavolal, aby si sedla – ale bylo již pozdě. Jako bílý šátek, pravil, se to mihlo před jeho očima, a pak už viděl jenom mne. Také já jsem zakolísal, když jsem se ohlédl, a byl bych též sletěl dolů, kdyby byl do mne nestrčil, takže jsem udělal několik potácivých kroků, které nás dělily od konce splazu, kde jsem upadl na dříví, které tam toho dne přes splaz dopravili.

Cestou ze slati

mi špička boty

vyfukuje bublinky.

Foto a text: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert