Miniatury: Rehabilitace

29 července, 2017
00:18

Rehabilitace

Vypráví mi kamarád hvězdář Vojta o svých potížích se sluchem. Byl na rockovém koncertu. Už měsíce mu v uších píská. Nepříjemně vnímá ostré zvuky, výkřiky, přibouchnutí dveří, dokonce i zpěv ptáků ve vyšších frekvencích. Ale ani úplné ticho mu nedělá dobře. Tehdy se projeví nepříjemně právě ono pískání a hučení, o kterém mluvil i rocker Pavlíček ze Stromboli.

Lékaři mu radí trpělivost. Je ještě mladý. Má rehabilitovat sluch šumem lesa či potůčku. Myslím na to, když stoupám za Rokytou k samotáři Mírovi Sedláčkovi. Cesta traverzuje vzhůru okolo zetlelých saní na stahování dříví. A brzy se objeví chalupa napůl zarostlá do lesa.

***

Míra se sem přistěhoval někdy za totality. Místní hajný si ho oblíbil a chránil ho před péesáky. Ale i tak se stalo, že mu pohraničníci chalupu vypálili. Musel vše opravit a pro jistotu nasázel mezi sebe a cestu podél Vchynicko-tetovského kanálu stromy. Ty už nyní vyrostly a zmohutněly a darovaly Mírovi výsadu žít v náruči nádherné šumavské přírody. Později tu Míra choval huculské koně. Nyní je mu přes osmdesát let a zbyl mu dole pod chalupou na loučce jeden kozel. V očích má stálou jiskru, o které mluví především ženy.

Šumavští samotáři se postupem času stávají drsnými, mnohdy až v neúnosnosti. Rodiny, které žijí v maringotkách v lese, se uzavírají před světem a vytvářejí jakési ghetto, v nichž často panují podmínky jak v sektě. Nedůvěřují školství, odvracejí se od světa, který vnímají nepřátelsky. U mužů se zvolna probouzí dávný patriarchální pud, který jim umožňuje zacházet s ženou a dětmi jako s levnými pracovními silami. Tento jejich přístup omlouvá drsnost pobytu v lesích, kterou snílci z města nechápou. Ti se zase naopak uchylují ke druhé krajnosti, kde je mateřská touha ženy degradována na genderový stereotyp.

Mírův syn má na tváři dodnes jizvy. Kdysi ještě jako hoch byl v zimě u svého otce. Ten si vyjel na běžky a chlapec si hrál s králíky. Házel je do sněhu. Míra se nečekaně vrátil a zbil synka lyžařskou hůlkou tak, že si hoch odnesl trvalé následky. K lékaři ho neodvezl, prý by ho zavřeli. Dnes Míra sedává v křesle před vchodem a často tam i spí. Někdy si otevře knihu ze své bohaté knihovny. Když v ní nenajde to, co hledá, začne psát sám. Svůj rukopis pak sváže do vlastnoručně vyřezávaných dřevěných desek tvrdých jako on sám.

MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert