Miniatury : Duha

14 července, 2017
21:02

Duha

Vlak stoupá na Kubovu Huť. Žena přes uličku si přikrývá bílým kloboučkem kolínka. Když jsme vystoupili, Cyril ještě dlouho z nástupiště mává do vlaku nějakým dětem.

Stoupáme na vrchol. Cyrilovi se ale po dlouhém popíjení moc dobře nejde. Nejí. Má 53 kilo. Musíme odpočívat. Nejprve pod přístřeškem na Basumské louce, kde Cyril líbá ruku nějaké obstarožní turistce ze Slovenska. Pak si sedáme u energetické skalky pod Srní hlavou. A znovu odpočíváme u Johnova kamene. Na hřebeni Cyrilovi utíkám, chci stihnout fotky zajímavé oblačnosti, než slunce zapadne.

Cyrilovi je brzy zima. A tak hledáme místo k noclehu, dokud je ještě trochu světlo. Nakonec Cyril objevuje měkkou prohlubeň pod vývratem. Třebaže v korunách hučí vítr, zde je bezvětří. Chvíli čekám na věži, zda se obzor na severu uvolní, ale naopak, obloha se zatahuje mnoha vrstevnatými altokumuly. Celá střední oblačná vrstva vře.

Vracím se k našemu útočišti. Cyril nespí, je sevřený smutkem. Volala mu Pavla, bývalá žena. Chtěl se dovolat svým dětem, ale Pavla asi byla rychlejší.

„Vůbec mi neoznamuj, kde jsi, nevolej, nechci o tobě nic vědět,“ je slyšet její hlas. A do toho volání dětí: „Tatínku! Tatínku!“

Ležíme v podivném ustrnutí, plni hrůzy. Mezi mraky prosvitlo několik hvězd, ale i ty se brzy ztrácejí a oblačnost houstne. Jen při obzoru zůstává část oblohy světlejší a na nějaký okamžik se objevil srpek měsíce. Ten ale brzy zapadne.

„Teď se mi směje,“ pokračuje Cyril.„Nemám nikoho. Nemám matku ani otce, ani sourozence, ani děti, ani ženu, ani bydlení, ani práci. Konečně jsem svobodná, řekla mi po rozvodu Pavla. Konečně jsem sama sebou.

***

Usínáme až k půlnoci. Náhle jako by někdo ponořil ruku do hrnku s vodou a chrstl nám ji do tváří. Přeháňka.

„Do prdele, to nemůže jednu noc nechcat?“ zuří Cyril a já se chechtám, chechtám se proto, že všechno, co šlápne do naší temnoty – ač samo temné – nabízí záchranu.

***

Přechodně přestává pršet a brzy se objevuje na obzoru linka svítání. Vycházím na rozhlednu. Slunce ozařuje škvírou zespodu mraky a od západu mi do zad buší krůpěje přeháňky. Fouká a pak se – jako by někdo lehce namočeným štětcem naznačil oblouk – objevila narudlá duha. Zprvu jen v náznacích, ale postupně nabírají barvy sytost z mraků za nimi. Duha sílí a brzy se objevuje i slabší sekundární duha.

„Cyrile! Duha!“ volám dolů, kde ještě kamarád leží ve spacáku. „Duha!“

Cyril stoupá na věž. Slunce vychází, ale my se díváme na protilehlou stranu a žasneme nad dokonalým půlkruhem. Rudé paprsky ve vodní tříšti padajícího deště se opírají do horní části Basumského hřebene. A duha – tam dole – probíjí se pod obzor do protioblouku, proniká košatými korunami pralesa.

Foto a text: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert