Miniatury : Fenka a okoun

7 července, 2017
09:02

Fenka a okoun

Když je příznivé počasí, posadím maminku odpoledne na vozík, který si půjčuju z chirurgie, a jedeme k rybníčku na Vodníku. Tady to žije. Na břehu postává několik mladých žen s těmi nejmenšími, kteří si ráchají nohy. Malý chlapeček zakopne a spadne po hlavě do vody, ale jeho maminka je po ruce a hned ho vytáhne. Bez pláče se to ale neobejde, a tak malý dostane hned blůzku s kapucí. Slunce pálí, ženy vstupují do vody a vyhrnují si šaty. Je to pěkný pohled.

„Had! Had!“ volá kdosi a celá skupinka se dává na ústup. Je to užovka. Mizí pod břehem.

Najednou se na maminčiných prstech objeví pavouček. Je to drobný, ale rychlý běžník zelený. Leze z prstu na prst, a když neví, jak dál, spustí se po vlákénku. Foukne vítr. A pavouček šplhá zpět na prst. Teď zvedá zadeček. Dívám se zblízka, jak přilepil vlákénko na jeden z prstů a natahuje ho. A pavouček toho využívá a hbitě mi přeleze na nos. Balancuje mi po řasách a pak se opět spustí na vlákně. Teď si troufne hlouběji. Ve větru si užívá houpačky.

Držím vlákno mezi prsty. Mohl by přiletět pták a sezobnout ho. Ale jiřičky, kterých tu poznenáhlu přibývá, se pohybují nejčastěji nad hladinou. Co chvíli se nějaká z nich snese na vodu, zavadí o ní, až to stříkne, a zase letí dál. Jejich hejnko houstne. Létaly tu tři, ale další a další se přidávají. A pak – asi už mají zobáčky plné hmyzu – letí někam dolů k Vimperku, možná k nemocnici, kde na ně čekají hladové zobáky mláďat.

***

Další den nás upoutává něco jiného.

Na břehu stojí ve vodě fenka, mladá suka, jak by řekli Slováci. Asi to bude puberťačka. Být psem, zamiluju se ihned do jejích štíhlých boků. Je to maďarská ohařka – vyžla. Dívá se pod sebe a ani se nehne. Čumák a slechy se dotýkají hladiny. Co tam pozoruje? Občas pozvedne hlavu a její psí čelo nese stopy starostlivých vrásek. Spatřila snad na vodní hládi svoji tvář? A neví, komu patří? Dívá se na ni ze dna jiná fenka?

Zaparkoval jsem maminku kousek od břehu a došel jsem si pro poněkud předražený Prazdroj (45 kč). Ubíhají dlouhé minuty. Stříbrný smyčec přejíždí po vlnkách. Rybky vypouštějí z tlamiček třpytivé prsteny. Když už tam sedíme skoro tři čtvrtě hodiny, nedá mi to a sestupuju ke břehu za fenku. Nakláním se nad ni. Nenechá se vůbec vyrušit. Tu poznávám, co ji tak zaujalo. Okolo břehu plují malí okounci. Jeden z nich stojí ve vodě přímo u jejího předního běhu. Slunce mu vykresluje pruhy a narudlé břišní, řitní i ocasní ploutve.

Jak vypadá svět z vlákna pavoučka a jak z křídel jiřičky? Jak vidí hladinu vody ohařka shora a jak okounek zespoda? Co všechno je vidět z míst, kam nikdy nevstoupíme? Všechno, do posledních odlesků blankytů dopadajících do ohniska pekel. Z výšky, kam nás křídla nevynesou. Ze všech konců i začátků světa. Z hrotu meče pronikajícího srdce. Z oka mouchy, která uletěla z vypáleného domku. Pobýváme tu jen krátce, a karty jsou rozdány k věčné hře.

Foto a text: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert