Miniatury : Noční bouřka na Boubíně

1 července, 2017
09:02

Noční bouřka na Boubíně

(28. – 29. 6. 2017)

Stoupáme s Oldou na vrchol Boubína. Sucho vrcholí. Od nohou se nám práší a šlápneme-li na šišku, strašidelně chrastí. Přitom je dusno a kolem hlavy nám krouží oblaka much. Kapky potu dopadají na popraskanou zemi. Sucho je i tam, kde z hlubin zemských proniká voda k povrchu v každém ročním období. Náš namáhavý dech se spojuje s vyprahlým dechem trpícího lesa.

Míříme kolmo k Basumskému hřebeni. Na odlesněné skalce pozorujeme blížící se oblačnost. Přinese bouři, kvůli které jsme se nahoru vypravili? A následný déšť i ochlazení? Slunce má matnou mléčnou barvu. Sestupujeme ke Steinochrově cestě. Tady narážíme na jedinou starou louži. Na vojně jsem měl na cvičení takovou žízeň, že jsem z podobné blátivé louže pil.

Na této straně boubínského masivu je úplné ticho. O to hlasitěji zní bzučení hmyzu. Rojí se kolem nás a vyluzuje psychedelickou hudbu. Za Johnovým kamenem, kam vystupujeme příkrým průsekem spadajícím dolů k pralesu, vcházíme do království pěnodějky, jejíž sliny se vyskytují na mnoha stéblech a třísní nám nohy. Larvičky vědí, jak se bránit před predátory i suchem.

Na vrcholku Boubína se oblaka zahušťují a tmavnou. Vlevo od Bobíku se spouštějí první srážkové pruhy a ohmatávají lesy. Pak získají kuráž a houstnou v proud místního přívalového lijáku. A objevují se i první záblesky, z nichž nejbližší zasahuje oblast Na Kubrnech. Tohle drama však nemůžeme pozorovat ze špičky věže, tu si pro sebe usurpovala hejna drobných mušek lepících se nám na zpocené tváře. Jsou tak hustá, že je obtížné skrz ně cokoliv nerušeně sledovat, natož pak fotit. Vybavuje se mi haiku Kobajaši Issy:

Skulinou
v roji komárů je
vidět hlavní město.

Bouře váhá, ještě neví, zda smí naplno udeřit. Tak ji z Oldou povzbuzujeme. Pak se rozblikají blesky za Almbergem a hráz oblohy povoluje i nad Zátoní. Déšť máme na dosah a brzy nás ochlazují první velké kapky. Dlouho to však netrvá. Stačí nohou kopnout do vlhké hlíny, hned se objevuje suchá země.

***

Čekáme na rozhledně na západ slunce. Tou dobou již bouře zpoza Bobíku odplula k severu. A za ní se na lesích objevily chomáče bílých par. Jako by ve svých stopách rozhodila útržky bílých věnců.

Slyším rytmický pokřik nějakého ptáka, který kontrastuje s koncertním repertoárem jiných druhů. Tohle je asi kos. Proč se tak rozčiluje? A vida – kousek od věže sedí na větvi krahujec a přísně se dívá tu na jednu, pak zase na opačnou stranu. Potom se vydá v let a malý opeřenec ho s křikem pronásleduje.

Nad Svatou Máří se rodí další přeháňka. A slunce se nad obzorem osvobozuje z temných základen od Almbergu postupující bouře. Její závoje postupně zatahují pohled k Luznému, Roklanům, Poledníku, Velkému Javoru i Jezerní hoře a Ostrému. Ale rudé slunce má dost síly, aby ten závoj podsvítilo. Zbarvuje též sloup srážek odplouvajících vnitrozemím k severu. Ten se naklání více vpravo, a tak se mezi ním a sluncem otevírá světlá brána, jíž lze spatřit dokonce až Klínovec vzdálený takřka 170 kilometrů vzdušnou čarou.

***

Rádi bychom si lehli přímo na vrcholku, ale hrozí další lijáky a bouře. A to bychom do rána nevydrželi. Scházíme tedy dolů k oboře. Rychle se stmívá. Zakopáváme o kořeny, klouže nám to po vlhkých kamenech a od nohou nám neobratně odskakují ropuchy. Na už známém místě nás poleká město kamenných mužíků. Kolikrát jsem tu za tmy šel, vždy mi přeběhne mráz po těle, jako bych procházel opuštěným sídlem lidu vyznávajícího neznámý kult.

Sotva mizíme pod stříškou altánku, probouzí se liják. Jeho velké kapky pleskají do země s úlevou náhle propuštěných mračen. Vzduch se naplňuje vodní tříští, kterou průvan odnáší až k nám. Třikrát si přesouváme karimatku a spacáky, než najdeme místo relativně chráněné před mlhou kapének. Z hlubin lesa k nám prokmitávají záblesky a doléhají dunivé hromy jak exploze z lomů. Kolem půlnoci se náhle řítí tmou nějaké auto. Mine nás zběsile a zmizí v temnotách lesa. Opilý hajný? Nebo pytláci?

Spánek vsakuje do léčivého šumu deště. Moje poslední myšlenky patří Nejvyššímu, jemuž děkuju za vláhu, která konečně osvěžila těžce zkoušenou přírodu.

Fotografie:
1) Pohled k dalekému obzoru odhaluje takřka 170 km vzdálený Klínovec.
2) Oblak zvaný podle nového Mezinárodního atlasu oblačnosti asperitas
3) Slunce prosvítá srážkovými pruhy (praecipitatio). Vpravo odplouvá k severu další přeháňka.

Foto a text: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert