Boubínská noc z 29. na 30. 4. 2017
Je večer 29. dubna 2017. Cestou na Boubín mi nohy svírá místy až půlmetrová sněhová břečka. Ze smrků padají lívance mokrého sněhu, za nimiž se snáší vlečka ledové drti. A všude kolem dopadají kapky. Déšť z lesní klenby se mírní až na vrcholku. Teplota se dotýká nuly a fouká od západu.
Mračna houstnou. Jsou to ostrůvky altokumulů, mezi nimiž prosvítá ostrý srpek měsíce. Ptáci jsou ve zpěvu opatrní. Jen kosa slyším z dálky. Stmívá se. Nastavuju tvář větru a vychutnávám poslední odstíny soumraku. Dvojvrcholek Roklanu je sotva vidět, dál už skoro nic. Ale světla v údolí se rozsvěcují.
Mám kalhoty na ždímání, o botách nemluvě. Tričko i bundu mi promáčel pot. Ještě, že jsem si s sebou vzal náhradní ponožky, boty a suchou mikinu. Stelu si dole pod schody, bundu přehazuju přes spacák, do mikiny se choulím. Sázím na noční vyjasnění a na ochlazení. Nyní mi tu a tam kápne na karimatku, občas se ozve i plesknutí sněhové duchny, která se uvolní nahoře na věži a dopadne do sněhu vedle rozhledny. Osamělé krůpěje se rozstřikují jen kousek od mé hlavy. Kapénky mi třísní tvář.
***
V noci klesá teplota pod nulu, což přináší výhodu: Tající sníh alespoň na povrchu tuhne. Málokdy jsem se při noclehu pod širým nebem modlil o trvající mráz. Nyní cítím, že čím více bude mrznout, tím méně mě budou obtěžovat kapky. Ale u nohou už mi stačily promáčet spacák. Karimatka je uzounká, musím si hlídat polohu a nepřekulit se stranou do vlhka a sněhu. Stahuju nohy k břichu, dýchám dovnitř spacáku a brzy usínám.
Zdá se mi sen, jak sloužím na meteorologické stanici vysoko v horách. Připomíná trochu observatoř na rakouském Sonnblicku (3 111 metrů nad mořem). Přímo pod staniční budovou padá dolů kolmá skalní stěna, k níž se volně přimyká kovové schodiště. Silná sněhová přeháňka žene vločky ve spirále vzhůru. Dole v údolích se už zelenají louky, nahoře je vše pokryto námrazou a sněhové převisy hrozí pádem.
***
Ze spacáku se vysouvám až při prvních známkách svítání. Navlékám se do promáčených a zčásti mrazem ztvrdlých kalhot. To jsem tedy nezvládl, říkám si. Mám ale po ruce placku rumu, tak se zahřívám několika doušky. Obloha je skoro jasná. A právě vychází Venuše. Její zář při obzoru připomíná maják nebo lucernu opuštěnou na útesu neznámého pobřeží. Vítr se obrátil ze západních směrů přesně na opačnou stranu a teď fouká od východu. Světlo přebírá vládu. A pak se začervenají první paprsky vycházejícího slunce. Tou dobou už přes vrchol přeletuje závoj průsvitné mlhy, která zdobí rudý kotouč purpurovou koronou. A mlha ihned začíná namrzat a pokrývat rozhlednu bílým povlakem.
Sněhová břečka, kterou jsem včera těžce stoupal na vrchol, ztvrdla a zledovatěla. Nohy buď kloužou, nebo se boří. Jsem rád, když konečně docházím na Kubovu Huť. Vytahuju si z nádraží na slunce lavičku, ale přes Basumský hřeben vytrvale letí chuchvalce orografických stratokumulů. Chvíli nechají slunce svítit, aby ho vzápětí zastínily. A každý ten stín mě rozechvívá studenou dlaní.
O kus dál za hřebenem se mraky rozpouštějí. Stačilo by vyšlápnout si nad sjezdovku na protilehlém svahu, a už bych se mohl vyhřívat jak na pláži. Ne, tady mrznout nebudu.
Vydávám se na silnici a stopuju. Zastavuje mi milá řidička ze Strážného. Ptá se, zda mi není zima, má-li v autě přitopit. Není třeba. Hřeje mě i její blízkost.
Foto a text: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifixy
20. Koza v kapli
{jcomments on}
