Miniatury: Poklady

31 března, 2017
18:55

Poklady

Slunce už rozpustilo ranní jíní, po kterém zůstaly v trávě krůpěje. Každá z nich hraje všemi barvami spektra. Jsou to poklady – jeden se ve třpytu připodobňuje druhému, a přesto nekopíruje. Každý třpyt je jedinečný jak odlesk ve vitráži či scintilace Síria.
      O kus dál dovádí chlapec s dívkou. Mají stejné červené bundy a strkají se ke břehu říčky. Jak půvabné jarní hry!
      Na druhém břehu sedí za budovou sklárny dělníci a vychutnávají si kávu. Jsou to dva muži a dvě ženy. Jedné z žen září na hlavě zlaté vlasy. Druhá žena si stoupá za ni a cuchá ji. Také muži se přidávají k cuchání. Aha – je to paruka. Sluneční příčesek. Teď putuje z ruky do ruky jak poklad, jak vlasaté slunce, jakých jsou ve vesmíru miliardy miliard.
      Ale největším pokladem je malé dítě, které jeho maminka veze pyšně ve sporťáčku.

***

Vzpomínám na osamělé večerní autobusové nádraží ve Staších. Čekám tu na autobus do Vimperka.
   Přichází mladá žena s batoletem. Přebaluje ho přímo na lavičce.
   „Bobek,“ komentuje maminčino počínání zlatovlasá holčička.
    Autobus přijíždí ve chvíli, kdy ještě maminka není s prací hotova. Musí vzít holčičku na ruku, přes druhé rameno přehodit kabelu s narychlo naskládanými plínkami a oblečením, pak se ještě jednou vrací pro plyšáka, který jí spadl na zem, nastupuje, platí, malá si nedělá nic z toho, že má nahý zadeček, kouká zvědavě po cestujících a pak už jen slyším zezadu její hlásek.
   „Sama,“ volá. To se snaží pomoci mamince s oblékáním.
   „Čau! Pápá!“ To zdraví lidi za oknem.
   „Bééé.“ Teď volá na ovečky u Zdíkovce.