Život a smrt
Je všední březnový den. Jdu na autobusové nádraží a myslím na výzvu chlapce Homéra ze Saroyanovy knihy Lidská komedie: „Podívej se na to! říkal si o zemi a stromu, slunci, trávě a mraku. Podívej se na to, ano?“
A tak se dívám: Vítr převrací loňské listy, které se tu a tam zalesknou jako těla mrtvých rybek. Dotknu se pupenu jírovce. Už je jarně lepkavý. Zvedám zrak ke svahu pod Hajnou Horou. Pasou se tam krávy, všechny jedním směrem. Na parapetu okna v ulici Karla Weise se vyhřívá kočka. Má ukousnuté obě uši a na krku modrou a zlatou rolničku. Přivírá oči. Možná ani jí se nelíbí křik straky, kterou chci zaplašit tlesknutím, ale polekám přitom i drobné ptáčky zpěváčky. Na autobusáku sedí na betonové zídce žena. Má přehozenou nohu přes nohu, telefonuje a krouží přitom koketně špičkou botky. Život má najednou tolik podob.
Ve Chlumanech stojí na zastávce štíhlá maminka s kočárem. Jde zaplatit jízdenku. Pohlédne do vozu a její veliké oči ovroubené temnými řasami mi pronikají hluboko do duše i do těla. Dlouhé okrově narudlé vlasy jí vlnitě stékají do půli zad. Nemohu se vynadívat na linii jejích boků. Když kráčí uličkou do zadní části autobusu, jako by se v taneční chůzi ladně vyhýbala neviditelným obdivovatelům. Celá je podobna vzpínajícímu se plameni. Ňadra jí zakrývá teplá a huňatá šála. Všichni uvnitř jejím půvabem zpozorněli, a ona to ví, jistě cítí pohledy, které ji obdivně sledují. Chci hned vyběhnout a pomoci jí s kočárem, ale stejný nápad má i muž sedící za mnou. Nejvíce rozhodnosti prokáže mladý řidič. Vyšvihne se, předbíhá nás a v mžiku vnáší kočár dovnitř.
V Prachaticích vystupuju a brzy na ženu z Chluman zapomínám. Mám tu cosi k vyřízení a vcházím na chvíli i do kostela. Okny dovnitř proniká slunce a na skleněných tabulkách se míhají stíny ptáků. Rozeznávám i holuba, který se venku otáčí na místě. A zase se vracím ven pod volnou oblohu, přecházím náměstí a nahoře poblíž hospice pozoruju letící oblaka. Padají z nich kapky deště, ale tam nahoře vysoko nad sebou vidím i sněhové vločky. Jako by kdosi vlil do blankytu oblohy řídkou krupičnou kaši.
Tu zatajím dech. Z hospice vyjíždí s kočárkem krasavice z Chluman. Stydlivě sklopím oči. Přemítám, koho tam byla navštívit. Kdo tam leží a vidí ten zářivý stříbrný den předjaří z lůžka, ze kterého už nevstane? A ona tak mladá schází pomalu k náměstí, veze před sebou dítě a to dítě rozpustile bouchá pěstičkou do kočárku.
Foto a text: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
{jcomments off}
