Cesta pulsu
Ležím na břiše, nevnímám chlad, který do mě vstupuje ze země. Přímo přede mnou leží pobřeží jarního firnu. A nad ním – slunce. Proniká do nitra jedné sněhové hroudy, prozařuje ji a vykresluje ledové buňky, plástve. Pod okrajem firnu se tvoří převis, ledová jeskyňka. Podél ní kráčí drobounký pavouček. Einstein na pobřeží?
Tam, kde se firn dotýká země a kde jej sluneční paprsky rozpouštějí nejrychleji, objevují se bublinky. Drobně to tam vře. Ale i jednotlivé firnové buňky se tu a tam rozpouštějí. Blikne to, jako když skane slza.
Poslouchám-li pozorně, zaslechnu tichounké mlasknutí. Pak se ohlédnu. První sedmikráska zdvihá opatrně hlavu. Má ještě zavřený květ, ale bílé brvy už jsou znatelné. Slunce ji vytrvale svádí. Sedmikráska připomíná novorozeně, které se ještě bojí otevřít oči. Je tu na něj příliš světla. Ještě dosnívá svět teplé hlíny, vlahého a příjemně setmělého lůna.
Hlavou mi letí vzpomínka na exercicie u karmelitánů v Kostelním Vydří.
„A svému životu nerozumím,“ ukončila jedna žena vyprávění.
„Postačí nám vydanost. Cesta pulsu,“ odpověděl jí kněz.
Texta a foto: Roman Szpuk
{gallery}Marek/Roman/2017/led//{/gallery}
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
{jcomments off}