„Jak bude?“ ptá se mě řidič, když nastupuju na Zadově do autobusu.
„Nevím,“ usmívám se. „Nechte se překvapit.“
„A co zima? Vrátí se ještě?“ ptá se řidič.
„Sledovat dlouhodobé předpovědi nemá smysl,“ odpovídám mu. „Takové tři dny dopředu vycházejí, ale jak je to nad týden, ani tomu nevěnuju pozornost.“
„To máte recht,“ přikyvuje řidič. „Ale naši předkové, ti měli počasí v malíčku. Pamatuju na dědu. Stál večer před vraty a zhluboka se nadechoval. Deset minut, čtvrt hodinky se díval k obloze a pak řekl: Zítra jdeme síct. A šli jsme. Později, to už jsem byl dospělý, jsem se chystal k sečení. Už je to vysoký, vysvětlil jsem sousedovi. A on mi odpověděl: Seče Šlemar. To neseče nikdo. A co myslíš? Vyhodil jsem to na hnůj.“
„Tolik vím,“ odpovídám, „že by mělo tát.“
A tálo.
Druhý den vycházím ze školy. Vida, kos pěje. Nestará se o hluk ulice, nezpívá pro člověka, ale z radosti, která mu probouzí srdíčko a o níž ví jen to, že mu prochází celým tělem. Vlahý únorový vítr hučí v holých větvích stromů. Za Sloupem se na lukách objevují ostrůvky volné země. Na jednom takovém ostrůvku stojí dvě srnky a hledají něco k obohacení chudého zimního jídelníčku. Ve zdíkovském zámeckém parku povoluje led a kachny se radostně ráchají ve vodě. A nad tím vším letí volná mračna jak z nějakého expresivního akvarelu.
Myslím na Baudelaira:
„Eh, co tedy miluješ, zvláštní cizinče?“
„Miluji oblaka… oblaka, jež táhnou… támhle… ta zázračná oblaka!“
Texta a foto: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
{jcomments off}
