Miniatury : Vzpomínka na Krýmuse

Vzpomínka na Krýmuse z Brda u Včelné

     Sedíme v kuchyňce a pijeme čaj. Mluvíme o náboženství.

          „To je jak starej Krýmus z Brda nad Včelnou,“ vypravuje Ziny. „Vychovávaly ho prý tři tety. Neznaly nic jiného, než modlení. A Krýmus z toho tak trochu bláznil. Stal se z něho samotář a podivín. Lidí se bál. Když k němu šla pošťačka, volala z dálky: To jsem já, nesu poštu, nebojte se! Míval prý rozsáhlé pozemky, možná čtrnáct hektarů, ty za komunistů musely do jézédé a k němu na statek dali bejky. Jednou za ním přijela kontrola z družstva. Krýmus sedí a peče pořádný flák masa.

     Kde  jsi vzal to maso?

     Co by. Bejk je to.

     Kde jsi vzal toho bejka?

     Coby. Vstoupil do něj ďábel, vysvětlil. Tak jsem ho zabil palicí.

     To on často říkával. Coby.

          Jeho chalupa je vidět z širokého okolí. Jednou někdo oznámil na lince sto padesát, že Krýmus hoří. Nahoru se hnalo několik požárnických sborů, vébé, předseda jézédé, předseda emenvé a davy čumilů. Jézéďáci neodvezli všechno seno, které pro ně Krýmus sušil, a on, aby udělal místo v seníku na čerstvou várku, to staré vyházel před vrata a zapálil. Jenže při pohledu z údolí se zdálo, že hoří Krýmusova chalupa, která se za fajrákem skrývala. Když tam všichni dorazili, Kléma seděl u ohně a v úděsu zíral, co všechno se k němu hrne.

     Coby, pokrčil rameny. Jézéďáci všechno seno nevzali.

          Jednou se ozvalo bouchání na zeď, což byl signál pro nás, že máme vystrčit hlavu z okna, a popovídat si. Byl to takový náš domácí telefon. Vyplašená sousedka spustila na moji maminku, že kolem chodí nějaký divný chlap. Maminka pak zaslechla lomození před dveřmi. Vzala do ruky ten největší nůž a při otevírání dveří jej nastražila před sebe. A na zápraží pod stříškou na ni civěl vyplašený Krýmus: Nebojte se, paninko. Prší malinko.    

     Krýmus jezdil do Vimperka nakupovat ze Včelné přes Veselku a Pravětín se zednickým kolečkem. Zaparkoval ho před samoškou, naložil nákup a tradá zase domů. Odtáhnul takhle i kamna. Měl neskutečnou sílu a byl to vyhlášený otužilec, slyšel jsem, že ho potkali v zimě, jak oblečen jen tak na lehko vyvracel v lese soušky, pak se do nich zapřáhl jak kůň a táhl je k sobě na chalupu.“

Texta a foto: Roman Szpuk 

MINIATURY Romana Szpuka :

1. Uplakaný čert

2. Hrušky 

3. Vánoční vzpomínka

4. Co všechno ten nástroj dovede

5. Nešahej na ten sníh

6. Otto Hrdina

7. V údolí Losenice 

 8. Pavoučice sněžná

9. Šla Kačenka podle vody

{jcomments off}