V údolí Losenice
Scházím hlubokým prašanem do údolí Losenice. Teplota se drží na -11 °C. Bořím se tak vydatně, že po každých deseti krocích musím zastavit a těžce oddechovat jak v zóně smrti na Everestu. Slyším tichounké típání uhelníčků a králíčků. Jinak panuje ticho. Sněhové duchny visí přes větve jak nadýchané peřiny a okolo kamenů v potoce se řasí krajky jak na stole v Božím království.
Sestupuju do proudu Losenice. Mám jen obyčejné holinky, žádné filcáky. Brzy mě v nich zebe. Nevadí, hledám si místo k nejlepším fotkám. Pak jen tak stojím a hledím nad sebe. Z šedé oblohy se snášejí osamělé sněhové hvězdice. Snažím se zaostřit jejich pád. Ale abych je viděl i z blízka, když těsně míjejí mou tvář, musím si sundat brýle na dálku. Pak je mohu sledovat až do jejich zániku v proudu temné vody.
Prožívám pokoj jako při poslechu pomalé a tiché Bachovy fugy.
Co mi tu kdosi sděluje? Jakou šifrou mi mají být šestiboké krystalky, které spouští na neviditelných vláknech jako nepatrné hostie? Jsou to znovu vyprávěné, překrystalizované příběhy zaznamenané poprvé na vichřičných vrcholcích hor?
Vybavuju si nedávnou večerní návštěvu chrámu Panny Marie Sněžné v Praze. Byla už tma a já stanul pod vysokou klenbou úplně sám. Venku zůstalo město se svým ruchem, reklamami, hudbou a turisty, tady mi svítilo nad hlavou jen jediné studené světlo zavěšené ve vysoké klenbě. Ozařovalo shůry sochy plné znehybněné dynamiky. Měl jsem pocit, že kdybych se tu chtěl soustředit na přítomnost Nejvyššího, nedostal bych se k němu přes biskupy, anděly a světice v bohatě zřasených rouších. Ano, ale i to je krása. Krása, která nás vede a zároveň se nám staví do cesty, krása, která stojí jako stráž u bran nicoty.
text : Roman Szpuk
{gallery}Marek/Roman/2017/Losenice{/gallery}
MINIATURY Romana Szpuka :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
