Milí čtenáři,mnohým z vás se možná někdy v životě přihodilo něco podobného, co nejednou i mně, když jsem se setkal s návštěvníky, kteří do našeho města zavítali poprvé a zahleděli se směrem k nejvýraznější vimperské dominantě – zámku. Nezřídka došlo na otázku, cože to tu máme hned vedle za hrad. Charakteristická silueta masivní kulaté kamenné věže, obklopena hustým stromovím, skutečně působí romantickým dojmem dávné hradní zříceniny a je do té míry neodmyslitelnou součástí zámeckého panoramatu, že už nám, Vimperákům, s velkou pravděpodobností nepřipadá v rámci zmíněného pohledu ničím výjimečnou. Jsme na ni prostě zvyklí a spíše by nás překvapilo, kdyby třeba náhle zmizela. Upřímně řečeno, dějiny pamatují doby, kdy k tomu nebylo daleko, ale o tom později. Turistům bychom jistě uměli odpovědět, že onen „hrad“ se jmenuje Haselburg, a protože jejich sezóna je doslova za dveřmi, jistě nezaškodí, staneme-li se na chvilku turisty po vlastním městě i my a připomeneme si něco z dávné historie. Oním symbolickým „včera“ z nadpisu tohoto povídání bude středověk, zatímco dnešek naváže zcela aktuální fotoreportáží. Vydejme se tedy napřed společně opět proti proudu času.
Abychom však nenaslouchali stále jen politickým intrikám (čehož si ostatně přebohatě dosti užíváme i v současnosti) a řinčení mečů (nahrazených dnes jen modernějšími a navenek elegantnějšími způsoby likvidace politických odpůrců a protivníků), připomeňme si pro změnu jednu událost evropského, ba světového významu, která spadá do oblasti kultury a vzdělanosti. Roku 1448 vynalezl Němec Johannes Guttenberg knihtisk – tedy konkrétně přinesl oproti dosavadní praxi zcela novou tiskařskou technologii a způsob výroby tiskových liter, zaručující jejich mnohonásobnou použitelnost. Současně zdokonalil též složení barev. Vida, i tato cesta vlastně vede potažmo do Vimperka, třebaže v daných souvislostech působí pouze jako „oslí můstek“, neboť mezi výstavbou Haselburgu a prvními vimperskými tisky jednak leží plných čtyřiatřicet let a krom toho tu navíc není sebemenší vzájemná vazba.
Nahlédneme-li na pozadí výše popsaného historického období a jeho událostí do konkrétního dění městečka a hradu Vimperka, potkáme se tu s rodem Kaplířů ze Sulevic (vystupujících též zde: http://obec.sumava.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/379-vaclav-vlcek-z-cenova ), jmenovitě pak panem Čáslavem a jeho syny Mikulášem a Petrem. Dějiny na ně vzpomínají nejen jako na významné zvelebitele dědičného rodového majetku, ale současně rovněž nepřehlédnutelné účastníky dobového politického života. Mikuláš Kaplíř ze Sulevic, zvaný prý též „Vimperčan“, např. táhl roku 1452 s pány z Růže a další českou šlechtou do Rakouska, aby se podílel na výše vzpomenutém vysvobození dvanáctiletého Ladislava Pohrobka z poručnického zajetí. Král mu za to o dva roky později projevil svou vděčnost udělením výsady vybírat na cestě z Pasova do Vimperka přesně stanovené clo z každého nákladu (nabízí se tu ovšem hypotetická otázka, do jaké míry onen nápad skutečně vzešel z hlavy čtrnáctiletého panovníka, resp. zda za ním nestál spíše zemský správce Jiří z Poděbrad, jehož byl pan Mikuláš dlouhodobým stoupencem a za věrné služby od něho později, již coby od krále, obdržel další významnou výsadu, podle níž se vimperský hrad stal nadále osobním dědictvím majitelů a přestal být lénem českého krále). V kontextu všeobecného dění, které se mimo jiné neslo v ustavičných půtkách mezi Vimperskými a Pasovskými, se pak jeví velmi zajímavou dobová statistika z roku 1445, hovořící o tom, že třicet vimperských mužů vstoupilo do žoldnéřských služeb města Pasova. Právě časté boje vedly pány Kaplíře k tomu, že někdy okolo roku 1450 nechali vimperský hrad ze severní strany, která s ohledem na charakter krajiny představovala největší slabinu (nepřítel mohl na hrad, který tu měl jako na dlani, útočit prakticky po rovině, ba dokonce z mírného kopce) posílit samostatně opevněnou předsunutou baštou. Tak byl zbudován Haselburg.
Nejlepším vysvědčením dokonale odvedené práce středověkých stavitelů se stala historická skutečnost, že ještě o dvě staletí později, konkrétně roku 1619, kdy česká země vřela zase jiným politickým kvasem a z něj plynoucími boji, Haselburg odolával vojsku proslulého válečníka Petra Arnošta z Mansfeldu celý další den poté, co byl dobyt vlastní vimperský hrad či spíše jeho přechodná podoba – kombinace hradu a zámku. Středověkým hradům a pevnostem už definitivně odzvánělo, ke slovu se neodvolatelně hlásila doba zámků. Již roku 1530 započali tehdejší majitelé Vimperka – Malovcové z Chýnova – s přestavbou hradu na zámek, v níž pak průběžně významným způsobem pokračovali Rožmberkové a po nich i jejich následovníci Novohradští z Kolovrat, donuceni navíc k rozsáhlým opravám poté, co jim sídlo zpustošilo vzpomenuté Mansfeldovo vojsko. Vedle stojící bašta pozvolna začínala ztrácet svůj původní smysl. O dalších, tentokrát rovných sto let později, v roce 1719, byl vydán rozkaz, aby byl Haselburg kompletně demolován a z něho získaný stavební materiál použit k dalším, tentokrát schwarzenberským úpravám a rekonstrukcím zámku (viz http://obec.sumava.eu/index.php/vimperk/104-historie-obce/378-natrikrat-pohrbeny-vevoda ). Buďme vděčni řízení osudu za to, že k naplnění tohoto záměru nedošlo a vzácná, navíc svého druhu unikátní středověká památka tak zůstala Vimperku dodnes zachována.
Přenesme se teď do dnešní současnosti a pojďme se slovem i obrazem projít romantikou dávných dob. Budeme opět, jak se ukáže, mimo jiné nuceni složit poklonu stavitelům, a to dobovým i dnešním. Začneme dvěma snímky, které byly pořízeny na počátku minulého století.
Haselburská věž měla celkem tři podlaží. Dodnes se dochovala přízemní místnost, křížově sklenutá čtyřmi pásy, které se sbíhají na středový čtyřhranný kámen s okrouhlým hladkým svorníkem.
Do prvního poschodí se vstupovalo z ochozu hradební zdi nad branou.
Některé stavební prvky zjevně nasvědčují tomu, že i zde bylo dle všeho původním, avšak nerealizovaným záměrem vybudovat klenutý strop, místo něhož bylo nakonec použito dřevěného.
Aby nedošlo k promáčení a následnému zničení vzácné přízemní gotické klenby, byl strop svrchu napřed novodobě opatřen betonovou dlažbou a po čase vybetonován v souvislou plochu, vyspádovanou směrem ke vstupu, aby byl zaručen odtok srážkových vod jedním volným směrem.
Z prvého do druhého patra se stoupalo úzkým schodištěm přímo uvnitř obvodové zdi.
Zbytky zmíněného schodiště dnes můžeme spatřit ze samotného vrchu věže …
… a v těsném sousedství výstupního otvoru též pozůstatky někdejších dřevin, které tu rostly.
Představíme-li si místo současné podoby zámku ve své fantazii středověký hrad, který stával prakticky v těch samých obrysech, pak vidíme totéž, co dávná posádka Haselburgu.
Již od konce minulého století, z dob po sametové revoluci, je Haselburg v soukromých rukou. V nedávné době se pak jeho novým majitelem stal vimperský podnikatel Ing. Martin Paštika, jemuž náleží velký dík za to, že prakticky okamžitě vynaložil potřebné investice k záchraně této vzácné, bohužel však vlivem zubu času chátrající vimperské památky.
Nezbytným předpokladem k úspěšnému provedení opravných prací na místy se rozpadajícím plášti věže je lešení, které momentálně Haselburg obklopuje po bezmála dvou třetinách jeho obvodu …
… a umožnilo mi na základě laskavého souhlasu pana Kutila, majitele opravující firmy, pořídit pro všechny čtenáře vimperka.eu záběry ze samotného vrcholu věže.
Na samém obzoru tu coby druhý (světlejší) vrchol vlevo od střechy zámecké věže zahlédneme i špičku Boubína.
Pohled od vrchní vstupní brány do zámku nám Haselburg ukrývá do husté zeleně, přičemž slunce nemilosrdně odhaluje svislé trhliny v jeho obvodovém zdivu.
Z vrcholu Haselburgu se nám pak nabízí nejen zpětný pohled na zmíněnou bránu, ale též na část města a na obzoru vpravo pak opět modrající se Boubín.
Na místě zámku si opět můžeme představit středověký hrad a zejména si povšimnout, že vrchol obvodové zdi, po němž kráčíme, je kvůli stékání dešťové vody mírně naklopen dovnitř.
Obloha hlásí brzkou změnu počasí …
Z nižších pater lešení lze ve všudypřítomné zeleni nalézt jiné průhledy na město.
Dávní obránci měli skutečně vynikající rozhled a nepřítele mohli spatřit už na velkou dálku.
Místo nepřátelského vojska dnes vidíme „kouzlo“ panelového sídliště …
… a východněji pak i čtvrť Karla Weise, na niž jako by z výše shlížel Mářský vrch.
Vraťme se však k výstupnímu otvoru schodiště ve zdi. Kromě již vzpomenutých pozůstatků někdejších vzrostlých dřevin si můžeme především povšimnout, že nakloněná plocha vrcholu zdiva byla kdysi opatřena v zájmu ochrany před povětrnostními vlivy po celém obvodu jakousi stříškou z plochých kamenů. Mnohé však vzaly zasvé působením zubu času.
O novou ochranu se postarala sama příroda. Ač bychom byli logicky nakloněni spíše názoru, že spontánní vegetace bude přispívat k rozrušování a následnému rozpadu zdiva, ve skutečnosti se ukazuje, že tady nahoře je naopak svým za léta vzniklým souvislým „kobercem“ chrání.
Mezi pestrou květenou nescházejí ani skalničky, jimž se tu zjevně daří. Veškeré opravné práce probíhají pod přísným dohledem památkové péče, která rovněž stanovila jejich rozsah i způsob provedení. Jednou z podmínek je ponechat tuto vrcholovou vegetaci beze změn na svém místě.
Opravy se soustřeďují především na vydrolené a rozpadlé zdivo, …
… přičemž se často jedná doslova o mravenčí práci, v jejímž rámci jsou jednotlivé uvolněné kameny vyjímány ze zdi a poté ve stejném pořadí pečlivě vraceny do speciální malty.
Důležité je, aby si nově zpevněná zeď zachovala svůj historický vzhled a opravný zásah nebyl prakticky bez bližšího zevrubného zkoumání poznatelný. Z tohoto hlediska je nutno složit řemeslníkům z firmy pana Kutila hlubokou poklonu, protože svou práci odvádějí skutečně na vysoce profesionální úrovni. Např. z tohoto snímku by jistě nikdo nehádal, že se dívá na čerstvě opravené zdivo a nikoli původní práci středověkých zedníků.
Jak na sebe opravující řemeslníci prozradili, práce tam nahoře jim nijak nevadí, jsou zvyklí pracovat i v mnohem větších výškách …
Aby jim dílo nekazila nepřízeň počasí, jsou vybaveni i přenosným zastřešením.
Jan Tláskal
{jcomments on}
