Milí čtenáři,
když jsem přemýšlel o rubrice, v níž bych chtěl postupně připomenout a přiblížit významné osobnosti, které se nějakým způsobem vážou k našemu městu nebo jeho okolí, napadla mne spousta možností a kritérií, podle kterých vybírat. Dávným a známým zvykem je např. pojmenovávat ulice, náměstí nebo přímo celé čtvrti podle slavných jedinců naší i světové kultury, vědy či politiky. Mnozí z nich ani nepotřebují zvláštního představování, protože by měli být základní součástí našeho všeobecného kulturního povědomí (např. Bedřich Smetana, Alois Jirásek, Božena Němcová, Jan Neruda a další), ovšem dodejme, že leckdy nemusejí mít s daným městem krom pojmenování ulice pranic společného, dokonce do něho možná za svůj život ani nevkročili. Na druhé straně se pak setkáváme s jinými, kteří sice nevešli v až tak velkou všeobecnou známost, ale města si je připomínají právě pro určitou osobní vazbu – jako rodáky, někdejší obyvatele nebo prostě jen lidi, kteří se nějakým způsobem zapsali do historie dané lokality. A právě takovým byl člověk, kterého jsem zvolil jako prvního, veden k tomu mimo jiné svou muzikantskou profesí, jakož i skutečností, že právě na dnešek, kdy zveřejňuji tento článek, připadá jeho úmrtní den.
Těžko bychom asi našli Vimperáka, který by netrefil do „Vajzovky“ a nevěděl, že tento všeobecně vžitý místní lidový název náleží ulici a současně čtvrti Karla Weise. Ne každý už by ale možná dokázal odpovědět na otázku, jak tento hudební skladatel, sběratel a foklorista souvisí s naším městem. Pojďme tedy společně nahlédnout do jeho života.
Karel Weis se narodil 13. února 1862 v Praze jako syn kováře (který se mimo jiné podílel i na budování proslulého řetězového mostu, původně na místě dnešního Štefánikova mostu). Třebaže rodina nepatřila k zámožným, dokázala Karlovi, který velmi brzy začal projevovat velké hudební nadání, zabezpečit studia na pražské konzervatoři. Věnoval se tu ponejprv hře na lesní roh a housle, současně však byl i vynikajícím klavíristou, o čemž svědčí mj. skutečnost, že se stal jedním z prvních doprovazečů svého staršího spolužáka, světově proslulého houslisty Františka Ondříčka. Nicméně po čtyřech letech byl z konzervatoře vyloučen a své hudební vzdělání, především v teorii a kompozici, pak završil na varhanické škole. Projevoval se jako výrazný přirozený talent, v němž spatřoval velkou naději pro českou hudbu i sám Antonín Dvořák. Od svých devatenácti let se Karel Weis živil jako varhaník, příležitostný učitel hudby a především se zabýval skladatelskou činností. Jeho pestrá a velmi různorodá tvorba zahrnuje opery (Viola, Polský žid, Útok na mlýn, … ), operety (Revizor, Sultánova nevěsta, …), jedinou symfonii (věnovanou otcově památce), spoustu nejrozmanitějších sólových skladeb, písní a všemožných populárních náladových kousků. Málokdo už dnes ví, že byl mimo jiné též autorem velmi zdařilé úpravy české národní hymny, za což se mu dostalo uznání a poděkování od vnučky jejího autora Berty Škroupové. Do historie se však zapsal především zásluhou své bezmála padesátileté sběratelské činnosti v oblasti jihočeského folklóru, kterou zúročil v monumentálním patnáctisvazkovém díle „Český jih a Šumava v písni“. Vedle upravovatelské činnosti v oblasti lidových písní se v něm zabývá i zaznamenáváním lidových zvyků a obřadů, takže každý z jednotlivých dílů této úctyhodné sbírky zahrnuje vedle hudební části i rozsáhlý zasvěcený komentář, svědčící též o autorově literární zdatnosti (v letošním Rožmberském roce můžeme obzvlášť ocenit např. dokonale zpracovaný devátý díl, kompletně věnovaný tomto proslulému jihočeskému šlechtickému rodu). A právě tady má své kořeny skladatelova souvislost s naším městem, neboť je známo, že na počátku minulého století spolupracoval s vimperskou českou menšinou, spousty sběratelského materiálu mu poskytla lokalita Stašska a Zdíkovska, řadu spolupracovníků a přátel měl v Úbislavi, Jaroškově, Žárovné a obecně i severním okolí Vimperka. Podle vyprávění pamětníků v rámci svých šumavských pobytů mimo jiné rád zacházíval do slavné sklářské hospody „Na Fišerce“, stávající až do roku 1966 na místě prvních tří „paneláků“ našeho města, právě oněch v dnešní „Vajzovce“. Je tedy jedině logické, že Vimperští po válce, jejíhož konce se skladatel již nedožil – zemřel v Praze 4. dubna 1944, uctili jeho památku přejmenováním bývalé městské čtvrti Adolfov na čtvrť Karla Weise, jehož jméno pak záhy nesl i čerstvě založený městský hudební ústav, jeden z předchůdců současné základní umělecké školy.
Portrétní busta Karla Weise, kterou uchovává Základní umělecká škola ve Vimperku.
Společné foto s houslistou Františkem Ondříčkem – 1893 .
Občas se můžeme v literatuře i jinde setkat se skladatelovým jménem též v podobě „Weiss“, ovšem jeho vlastnoruční podpis nám napovídá, která z variant je správná.
Jan Tláskal
{jcomments on}
